PAL stránky

Za cíl naší svatební cesty jsme si společně vybrali slunnou Krétu. Lákalo nás moře, památky, romantické vesničky, gyros a hlavně klid kombinovaný s nočním rušným životem. Cíl byl Chersonissos, hotel Sergios, severní pobřeží.

Využili  jsme  služeb  cestovní kanceláře Detour a nelitovali jsme.

(Pozn. Naší CK se vedlo natolik dobře, že asi 14 dní po našem návratu ohlásila úpadek)

Hned po příletu nám delegát v jasně oranžovém tričku a úsměvěm na tváři vesele sdělil, že s naším hotelem byla rozvázána spolupráce, a že tudíž jedeme do jiného hotelu v jiném letovisku. Bylo tam takové vedro, že nás ani nemusel popohánět do připravovaného přibližovacího klimatizovaného autobusu,  nezmohli jsme se na odpor ,  nastoupili sami a dobrovolně.

Když jsme přijeli na místo, kde měl být náš nový hotel, strhla se v autobuse revoluce, vedená mladou, nočního života chtivou aktivistkou. Původní hotel měl být v jednom z nejrušnějších městeček na severním pobřeží, ale naše vesnice připomínala spíše ospalou díru. Nakonec se aktivistka vzpříčila v autobuse a se slovy :  " Já tady nevystoupím " byla davem vystrčena ven.

Delegát se nepřetával smát a přátelsky nás popoháněl k novému hotelu.

Skupinka mladých aktivistů si vydobila přestěhování do rušného Chersonissu, ale my tu zůstali. Líbil se nám hotel i atosféra, malost města Kokkini Hani a klid, který bychom v Chersonissu neměli.

Náš hotel se jmenoval Cosman Apartman, byl spíše rodinný a zaplněný tak ze třetiny. Od delegáta jsme ještě vyžebrali lepší pokoj (možná proto, že  na objednávce stálo " honey moon please very nice room") a výlet zdarma, jako kompenzaci za změnu hotelu. Na konci pobytu jsme se dověděli, že si aktivisté pohoršili, měli špinavé, malé pokoje,  servírované jídlo, kamenité přeplněné pláže, hafo ožralých angličanů a žádnou kompenzaci.

První den večer se přiřítil oranžový Bonbónek zcela vyděšený s informací,  že přejel  psa. Někteří se zajímali o to, zda je pes opravdu mrtvý,co to bylo za rasu,  co z něj zbylo a zda je to poprvé, co se Bonbonkovi něco takového stalo. Na auto se naštěstí nikdo dívat nešel. Během prezentace přírodních i nepřírodních krás Kréty ještě několikrát telefonoval se svými známými a sděloval jim onu krutou skutečnost. Mezi účastníky zájezdu, jak nás později Bonbonek nazval , to rozpoutalo vášnivé diskuze o tom, kdo koho kdy přejel.

Moře bylo do 10 minut od hotelu, teplé, modré a první tři dny mělo vlny. Pak vlny zmizely, přestalo foukat a my jsme si připadali jako na Orlíku. Našli jsme si menší jemnopísčitou pláž, kam chodili více místní a užívali jsme si klid. Dopoledne jsme tam byli skoro sami a kolem šesté, kdy bylo nejvíce lidí, jsme se sbalili a utíkali na večeři.

Hotelový bazén jsme využili maximálně dvakrát.  Pálika to táhlo k moři a já táhla za ním jako správná manželka. Poslední den táhl Pálik od moře mě. Nemohla jsem se smířit s faktem, že se zase nějakou dobu budu muset spokojit s kvetoucími kalužemi. Jeden večer to Pálika natolik táhlo do moře, že se vykoupal s klíčemi od auta a vypral i naše špinavé peníze.

Druhý den po příletu jsme vyzkoušeli místní autobusovou linku a popojeli do městečka Malia, kde se podle průvodce měly nacházet vykopávky staré 2000 let. Kameny tam opravdu byly, prošli jsme si palác a s velkou fantazíí jsme si ve 40i stupňovém vedru představovali tehdejší život. Večer jsme se podívali po městě a našli půjčovnu aut, kde jsme si vyhlídli náš budoucí dopravní prostředek.

Ve čtvrtek jsme vyrazili na výlet na západní stranu ostrova. Lákal nás bájný palác Knnosos,  pověst o Minotaurovi a hlavní město Heraklion. Opět jsme využili místní klimatizované autobusy a na nádraží v Heraklionu přesedli do autobusu MHD, který jel přímo k bájnému paláci. Autobus MHD klimatizaci neměl.

Nejznámější a nejnavštěvovanější je úchvatný minojský palác Knóssos. Zasloužil se o to ostatně i jeho objevitel sir Arthur Evans, který od roku 1900 na vykopávkách pracoval čtyřicet let. Celý komplex byl mezi lety 2000-1450 před Kristem vládním, správním i kulturním centrem Kréty.

Palác měl na tehdejší dobu těžko uvěřitelný počet místností -1400. Nekteré budovy měly až čtyři poschodí a podle odhadů v nich před třemi a půl tisíci lety žilo až deset tisíc obyvatel.

Pro Acháje a Dóry musely být zbytky paláců stejně působivé , jako dnes pro nás. Možná právě to stálo u zrodu pověsti o Minotaurovi, za jehož labyrint byl Knóssos pokládán.

Palác je částečně dochovaný, ale spíše díky archeologovi, který si palác poupravil podle toho, jak předpokládal, že by mohl vypadat. Velkou měrou si ho prý připodobnil Buckinghamskému paláci. I když ještě nezačala hlavní sezóza,  po paláci se pohybovali mraky kulturochtivých turistů. Palác v Knóssosu,  byl pravda zajímavější než palác v Málii, a člověk si uměl již lépe představit bohatý a vyspělý život, který zde kdysi panoval, ale nás to nezaujalo natolik, abychom tam strávili více jak hodinu.

Autobusem jsme se nechali dovést na rušné rozehřáté náměstí, prošli horní část města Heraklionu a vrhli  se na starou Benátskou pevnost v přístavu.

Přístav je místo, kde můžeme oba dva strávit třeba celý den. Fascinuje nás pohled na nekončící moře, hypnotizuje nás zvuk vody narážející na skálu. Sedíme v přístavu jako dva pitomci a  potichu, někdy i okázale nahlas,  závidíme majitelům i těch nejmenších rybářských  lodí kotvících v přístavu.

V takovou chvíli vidí Pálik svou právnickou praxi v růžových barvách a já prstem ukazuji na jachtu, kterou si zakrátko pořídíme.

Pevnost Kules byla opravdu moc krásná, oproti rozvalinám nás zaujala natolik, že jsme v ní strávili skoro dvě hodiny.

Benátská pevnost Kules stojí na konci mola starého přístavu. Po 22 let bránila přístav před Turky a po svém pádu se změnila na vězení pro krétské rebely. Uvnitř je šetadvacet místností a zezhora je nádherný výhled na moře.

Když jsme znovu vstoupili do města, bylo klidné a  poloprázdné. Pochopili jsme, že nastala siesta. Vyhovovala nám, protože jsme se nikde nemuseli tlačit, nikdo nic nenabízel a restaurace byli prázdné. Posadili jsme se do jedné na malém náměstí a poobědvali. Město bez lidí a turistů vypadalo mnohem lákavěji.

Na nádraží jsem si počkali na autobus a vyrazili do Kokkini Hani, hupsli do moře a do bazénu a hurá na večeři.  Naši spoluúčastníci při odchodu z jidelny prohlásili, že se to maso nedalo žrát.Myslím, že byla malá ovce a ryba, nezkoušela jsem to a dala jsem si vařenou brokolici se zeleninovým salátem. Pálik to přežil. Měl hlad.

Obecně bylo jídlo dobré. Měli jsme polopenzi. Snídaně byla typicky řecká, jak jsem si  později přečetla v průvodci. Dva druhy chleba, bílý jogurt, myší bobky,  marmelády, měkké salámy (junior miluju), vajíčka kolik kdo snesl a máslo. Já byla spokojená vždycky.

Jeden mladý pár jídlo zřejmě natolik miloval, že si dělal svačiny a tajně je pronášel z jídelny. Proč ne? Cedule u vstupu zakazovala pouze vynášení skla a talířů.

Já se za ně ale styděla celý týden a každé ráno jsem pozorovala, jestli si zase něco připraví do chlebníku. Dát jim dvě eura na polední gyros mi manžel zakázal.

K obědu jsme si většinou někde pořídili gyros. Chutnal nám kuřecí, hovězí, vepřový i jehněčí. Pochopili jsme, že nám bude dlouho trvat, než se vrátíme k tomu českému na Národní Třídě.

Řecký Gyros je asi dvakrát větší a kromě masa a zeleniny  se do něj přidávají i hranolky. Všechno je zabalené v moc dobré pita placce. Suvlaki je maso na špízu a  kdo chce, nacpou mu ho s hranolkami do pita chleba.

K věčeři jsme měli výběr ze dvou jídel a dvou příloh. Většinou se to povedlo, jen jednou jsem si raději dala jen teplou zeleninu se studenou zeleninou. Když nebyl zákusek, podávala se zmrzlina, hlavně zelená pistáciová.

Jídlo jsem proklínala až v okamžiku, když jsem v Praze stoupla na svatební dar. Dvě kila navíc.

Pátek

V pátek jsem vyrazili na vyžebraný zájezd. Cíl - Spinalonga, benátská pevnost, ostrov malomocných. Po poutavé reportáži TV Nova , kterou jsme měli možnost vidět, "Ty leproš?Já leproš, všichni leproš" jsme nasedli do klimatizovaného autobusu a Bonbonek nás přivítal na palubě. Společně s námi vyrazili ještě angličané a chorvati. Všechny výklady jsme proto během jízdy autobusem slyšeli ve střech jazycích. Zvláštní bylo, že se výklady lišili délkou, obsahem i hereckým projevem jednotlivých delegátů. Jako nejhoršího jsme mezi sebou označili anglického delegáta, původem němce, který vše značně zkracoval a vkládal mezi proslov i některá německá slovíčka.

Ve městě Ajios Nicolaos jsem se nalodili na středně velkou loď, tak pro padesát lidí a vypluli..

Plavba  na ostrov byla kouzelná. Loď poskakovala na  vlnách asi dvě hodiny. Seděli jsem na přídi a vychutnávali  si slanou vodu, která na nás občas ukápla. Vzhledem k tomu, že foukal vítr a teplo se mi zdálo pořád snesitelné, spálené ruce jsem odhalila až na hotelu. Naše spoluúčastnice zájezdu z Moravy se mnou navázala přátelskou družbu a celou plavbu jsme si spolu "hezky povídali" . V jednom okamžiku jsem se přistihla, že ji neposlouchám. Naštěstí jsem se vždycky mohla vymluvit na burácející moře a motor lodi. Jejímu, asi patnáctiletému synovi a jí jsem vykala, za což jsem byla důsledně pokárána slovy: "Tož dyť je to také smrad malé, co mu tykáš takovému smradu?"

Za parného slunce jsme udělali procházku po ostrově Spinalonga, kde původně stála benátská pevnost a později po roce 1897 zde vzniklo "Leprosarium".

Lidé nakažení leprou zde žili izolovaně svým životem, pěstovali  plodiny, chovali zvířata.  Poslední malomocný zde zemřel v roce 1953 . "Leprosarium" bylo zrušeno v roce 1957 a zbytek nemocných byl odvezen do Atén. Místní mu však dodnes říkají "ostrov živoucích mrtvých". Je to zvláštní místo s pochmurnou i vzrušující atmosférou, zvláště pak otevřené hroby. Zesnulí malomocní se dělili na tři kategorie: na ty, kteří si z podpory našetřili na místo v betonovém boxu, na ty, jimž pohřeb uhradili příbuzní, a tudíž mají skutečný hrob a na nuzáky bez příbuzných, kteří skončili v kostnici.

Jedno se ale musí nechat.... krásný, čistý vzduch, klid a hrobové ticho. Samozřejmě jsem se ničeho nedotýkala a pokud ano, stříkla jsem repelentem, aby na mě jakýkoli breberky přešla chuť. Pálik se mě kvůli mé nové voňavce nedotkl dobré tři hodiny.

Pak jsme se opět nalodili a pluli do slibované kouzelné zátoky, která by určitě byla kouzelnější , kdyby v ní nekotvilo dalších šest lodí. Našli jsem si volné místo na kamenech a koupali se v zelenomodré vodě, kterou jsem pak už nikde jinde takhle barevnou neviděla.

Pálik skákal ze zakotvené lodi  do vody ropáky a jiné akrobatické kousky a já se na břehu třásla nejenom zimou. Jako malej Véna.

V jednu chvíli jsme si všimili, že sedíme na pláži  skoro sami. Taky jsem si všimli, že, se z lodí začala linout vůně grilovaného masa. Pomalu nám začali docházet souvislosti.

Osaměle na pláži jsme  vydrželi  ještě asi dvacet minut a v obavách o své nicotné porce jsem prchli na loď. U výdeje  si všichni koukali do talířů a hodnotili  velikost servírovaného masa, salátu,  dezertu a dokonce i  výšku rysky pomerančové limonády v kelímku.  Nakonec nám všem připadal příděl kotlety  až příliš velký vzhledem k obdrženému   plastovému příboru a houpající se loďi.

Cesta zpátky byla klidná, odpočinková, opalovací a nikdo moc nemluvil. Ani moje kamarádka z Moravy.

V přístavním městě Ajios Nicolaos jsme se prošli po kolonádě, obhlédli jezero, které bylo původně sladké, ale propojením s mořem se stalo slano-sladké a unaveni zážitky  nasedli do autobusu na zpáteční cestu do hotelu. Vyfoukaní, vykoupaní a opálení jsme dorazili právě na večeři, po které jsme jak se domnívám,  rovnou zapadli do postele.

Sobota

Sobota byl náš velký den. Půjčili jsme si auto a vyrazili po svých křížem krážem po Krétě.

 Pozn. Pálik navrhoval, abychom našemu dopravnímu prostředku vymysleli jiné označení , neboť označení auto mu připadalo dehonestující ostatní dopravní prostředky tohoto typu. Já zprvu protestovala a vozítko  bránila, ostatně jako vždy vše, co je trochu zvláštní, handicapované, trochu nemocné,postižené,  ale po dvou hodinách jízdy v "tom" jsem mou snahu vzdala. Naše červené "cosi" jsme začali prostě oslovovat OPNTOP. Myslím, že i ono bylo spokojené.

Nejprve by bylo třeba vysvětlit, jak jsem se k našemu Opntopu dostali. Hned druhý den na ostrově jsme prošli půjčovny aut, neboť z průvodce jsme věděli, že se zde auta dají půjčit mnohme levněji než přes cestovní kancelář. Bonbonek nám první den nabízel zapůjčení luxusních vozů za 40 euro na den.

Prošli jsme asi pět půjčoven, ale zaujala nás, a to nejenom cenou ta poslední, kde jsme si našeho miláčka vypůjčili.

Asistentka v půjčovně ho svou nezapomenutelnou angličtinou charakterizovala  takto:

ful inšurenc

frý kilométrs

very číp

tventy júros e dej

A klimatizace? Nezapomněli jsem se zeptat.

Nou klimatizejšn, opntop. Asistentka velmi vážně a zároveň s úsměvem pokývala hlavou a nám se zdálo, že máme něco, co jiní nemají.

A měli jsme!!!!

Hlavně radost, že budeme mít otevřenou střechu a vlasy nám budou vlát ve větru z rychlé jízdy.

Na otevřenou střechu jsme zapomněli v okamžiku, kdy jsme ji stáhli. Ve stínu bylo 40, na sluníčku o hodně více  a z nepochopitelných důvodů  :-) nám pobíhalo sluníčko pořád nad hlavou. Tak jsme ji zase vytáhli.

Vlasy nám taky nevlály. Pálikovi z předem jasných důvodů a mě proto, že Opntop nevyvinul ani z kopce takovou rychlost, aby  mé spocené a přilepené vlasy překonaly gravitaci a romanticky se vznášely.

Po pěti hodinách v autě bez klimatizace jsem vypadala jako rak a vodou, uloženou před přímým sluníčkem v kufru , jsem se málem opařila.

Cílů jsme toho dne měli moc, možná až moc. Nejprve jsme dlouho hledali po prašných cestách tajně ukrytou jeskyni Scotino, neboť jsme chtěli zažít něco jiného než běžný turista. Nebyla tam ani noha, skoro ani cedulka. Byla to úžasná, chladná , trochu smradlavá díra v zemi.

Hlavním cílem byla náhorní plošina Lasithi plná olivovníků a větrných mlýnů, Jesykně boha Dia.

Cestou jsme plánovali podívat se do několika klášterů a na základě informace, že do klášterů je třeba nosit vhodný zakrývající oděv,  jsem se před každým kláštěrem a kostelem převlékla do dlohých kalhot a trička s rukávy, což v 50  stupních způsobilo okamžitě zvýšenou, ba nebojím se říci dokonce nadměrnou , sekreci  potních žlách a následnou neschopnost sundat ze sebe přilepené oblečení.

Čtvrtý klášter jsme se slovy " vždyť vypadají všechny stejně " již vynechali. Ty, které jsme viděli nás ale okouzlily. Bylo tam ticho, klid a dýchalo na nás kouzlo něčeho starého. Kláštery nebyly "mrtvé", tepal v nich klidný, pomalý  život řádových sester. Kaple zářily barevnými pravoslavnými ikonami a většina turistů, kterých jsme zase v těch odlehlejších částech Kréty nepotkali mnoho, přísně nedodržovala zahalení ramen a kolen. Potěšilo nás, že se nejednalo pouze o Čechy.

Až 98% Řeků se hlásí k řecké pravoslavné (=ortodoxní) církvi. Náboženství hraje v každodenním životě Řeků dodnes důležitou úlohu. Postavení církve je velmi úzce spojeno se státem, nejvyšším představitelem je arcibiskup, který předsedá nejvyššímu církevnímu sněmu (synodu). Chybí autorita papeže, dogmata, pravidla a zásady (+křest, bohoslužby) jsou tedy od 9. století prakticky nezměněny.

 Kostel (ekklisía): chybí zde sochy, zpovědnice, varhany a kropenka. Oltář je skryt v prostoru kněžiště za ikonostasem (bohatě zdobená obrazová stěna s průchody), mimo dobu probíhající bohoslužby ho tedy pravděpodobně nezahlédnete. Některé kostely mají i galerii. Zvonice (kampanarió) stojí často samostatně, nemusí být součástí budovy kostela. V interiérech nikdy nechybí ikony (tabulové obrazy s vyobrazením svatých či biblickými výjevy), olejové lampy , děkovné dary věřících a zapálené svíčky.

.Pozor:  Již brzy pokračování!